Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

O smrti, kterou si přejeme, i když nás moc bolí...

11. 09. 2008 14:50:34
„Co děláš?“ Ptal jsem se včera večer kamaráda po telefonu. Pár dní jsme spolu nemluvili. „Vyklízím byt,“ konstatoval smutně. Nedávno mu umřela babička, se kterou žil... Tak se teď po večerech probírá šuplíky a skříněmi, do kterých ještě pár týdnů zpět neměl (spíš nechtěl mít) přístup.

Vrátil jsem se v tu chvíli o několik měsíců zpátky do doby, kdy jsem zase já přišel o dědečka. Před očima jsem měl jeho skříňku plnou tajemství. Stohy fotografií, stohy notových zápisů (děda býval kdysi trumpetistou v dechovce).

Chtě-nechtě také myslím na poslední dědův den v nemocnici. Dvanáct hodin naděje, dvanáct hodin u nemocničního lůžka zadržujíc slzy, dvanáct hodin zmatku v duši. Proč zmatku v duši? Míchaly se ve mně pocity, které jsem nikdy předtím necítil, které byly nové, překvapivé, šokující. Ale především jsem se s těmi pocity neuměl v danou chvíli vyrovnat.

Pár dní předtím, než babička kamaráda zemřela, jsem s ním mluvil. „Ona se prostě rozhodla umřít. A já, když jí vidím, tak už si přeju to samý. Ona to chce a já chci, aby to proběhlo klidně.“ Nepřekvapilo mě to. Sám jsem totiž zhruba rok a půl zpět cítil to samé.

Jsem duchem opět zhruba rok a půl zpět u nemocničního lůžka. Chvíle naděje. To když jsem u dědy zrovna sám. Snaží se sednout. Pomáhám mu. „Počkej, musíme pomalu, abych se nepoblil. To bysme prohráli.“ Skoro zašeptal a usmál se na mě. To byl on. Sranda v každé situaci, i té nejbeznadějnější. Pak se mi podíval do očí: „Jsme kamarádi, viď...?“ A objal mě. Dodnes netuším, jak jsem tuhle chvíli ustál. „Co to má znamenat? To se se mnou loučí? To nemůže myslet vážně, že se se mnou loučí...!“ Desítky takových otázek mi ve vteřině zaplavily hlavu.

O dvě hodiny později už děda nebyl téměř schopen mluvit. O čtyři hodiny později sotva zvedal ruce (to byl náznak, abychom mu pomohli se posunout na posteli). O šest hodin později už mu zbývaly síly jen na letmý stisk dlaně. O osm hodin později zemřel.

Co se mi honilo v hlavě těch osm hodin od našeho objetí, během kterých jsem minutu po minutě pozoroval, jak mu ubývají síly? Jak moc chce, ale nejde to. Jak se postupně smiřuje, i když to nedá najevo. Přál jsem si, aby zemřel. Přijde vám to kruté? Kdo to neprožil, nepochopí.

Proto jsem chápal kamaráda, když mi svěřil, že si přeje babiččinu smrt. Přál si jí ve chvíli, kdy babička ležela bezmocná na nemocničním lůžku, utlumená prášky, bez chuti zkusit bojovat.

Nikdy v životě jsem neprožil takový smutek, jako když děda zemřel. Ochutnal jsem smrt, kterou jsem si vlivem okolností přál i když jsem věděl, že mě to bude bolet...

Autor: Karel Kopeček | čtvrtek 11.9.2008 14:50 | karma článku: 27.18 | přečteno: 1348x

Další články blogera

Tato rubrika neobsahuje žádné články...

Další články z rubriky Osobní

Vít Olmer

Zneužití symbolu dámského přirození

V Praze na Kampě probíhá výstava k výročí povodně v roce 2002. Smutné je, že z velkoformátové fotografie na nás shlíží primátorka Krnáčová jako princezna se zlatou hvězdou na čele, avšak místo ní má namalované dámské přirození.

24.9.2017 v 14:21 | Karma článku: 18.87 | Přečteno: 873 | Diskuse

Vít Olmer

Zneužití symbolu dámského přirození

V Praze na Kampě probíhá výstava k výročí povodně v roce 2002. Z jedné velkoformátové fotografie na nás shlíží primátorka Krnáčová jako princezna se zlatou hvězdou na čele, akorát místo hvězdy má namalovanou p..u.

24.9.2017 v 13:18 | Karma článku: 17.78 | Přečteno: 864 | Diskuse

Daniela Bulířová

Proč nemůžeme ostatní naučit to, co sami neznáme?

Představte si situaci, kdy přijdete na svoji první hodinu angličtiny k němu, kdo o sobě tvrdí, že je lektor, a že vás úskalím poznávání cizího jazyka úspěšně provede.

24.9.2017 v 9:38 | Karma článku: 5.48 | Přečteno: 211 | Diskuse

Jan Jílek

Jo, časy se fakt mění

Hezky jsem strávil sobotu. Malováním, posloucháním muziky mého mládí, spánkem a kliky. Posiluji, abych nebyl tak hadrovitý.

24.9.2017 v 1:26 | Karma článku: 14.40 | Přečteno: 301 | Diskuse

Klára Leuthold

Můj život s kočkami

Aneb jak to s námi naši kocouři v útulku skouleli a koulí dál. Dnes je to přesně rok, co jsme se stali hrdými členy jejich domácnosti.

23.9.2017 v 20:59 | Karma článku: 20.67 | Přečteno: 491 | Diskuse
Počet článků 5 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 3881
Otec, partner, rybář... Tak to jsem já. :)


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.