Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

O smrti, kterou si přejeme, i když nás moc bolí...

11. 09. 2008 14:50:34
„Co děláš?“ Ptal jsem se včera večer kamaráda po telefonu. Pár dní jsme spolu nemluvili. „Vyklízím byt,“ konstatoval smutně. Nedávno mu umřela babička, se kterou žil... Tak se teď po večerech probírá šuplíky a skříněmi, do kterých ještě pár týdnů zpět neměl (spíš nechtěl mít) přístup.

Vrátil jsem se v tu chvíli o několik měsíců zpátky do doby, kdy jsem zase já přišel o dědečka. Před očima jsem měl jeho skříňku plnou tajemství. Stohy fotografií, stohy notových zápisů (děda býval kdysi trumpetistou v dechovce).

Chtě-nechtě také myslím na poslední dědův den v nemocnici. Dvanáct hodin naděje, dvanáct hodin u nemocničního lůžka zadržujíc slzy, dvanáct hodin zmatku v duši. Proč zmatku v duši? Míchaly se ve mně pocity, které jsem nikdy předtím necítil, které byly nové, překvapivé, šokující. Ale především jsem se s těmi pocity neuměl v danou chvíli vyrovnat.

Pár dní předtím, než babička kamaráda zemřela, jsem s ním mluvil. „Ona se prostě rozhodla umřít. A já, když jí vidím, tak už si přeju to samý. Ona to chce a já chci, aby to proběhlo klidně.“ Nepřekvapilo mě to. Sám jsem totiž zhruba rok a půl zpět cítil to samé.

Jsem duchem opět zhruba rok a půl zpět u nemocničního lůžka. Chvíle naděje. To když jsem u dědy zrovna sám. Snaží se sednout. Pomáhám mu. „Počkej, musíme pomalu, abych se nepoblil. To bysme prohráli.“ Skoro zašeptal a usmál se na mě. To byl on. Sranda v každé situaci, i té nejbeznadějnější. Pak se mi podíval do očí: „Jsme kamarádi, viď...?“ A objal mě. Dodnes netuším, jak jsem tuhle chvíli ustál. „Co to má znamenat? To se se mnou loučí? To nemůže myslet vážně, že se se mnou loučí...!“ Desítky takových otázek mi ve vteřině zaplavily hlavu.

O dvě hodiny později už děda nebyl téměř schopen mluvit. O čtyři hodiny později sotva zvedal ruce (to byl náznak, abychom mu pomohli se posunout na posteli). O šest hodin později už mu zbývaly síly jen na letmý stisk dlaně. O osm hodin později zemřel.

Co se mi honilo v hlavě těch osm hodin od našeho objetí, během kterých jsem minutu po minutě pozoroval, jak mu ubývají síly? Jak moc chce, ale nejde to. Jak se postupně smiřuje, i když to nedá najevo. Přál jsem si, aby zemřel. Přijde vám to kruté? Kdo to neprožil, nepochopí.

Proto jsem chápal kamaráda, když mi svěřil, že si přeje babiččinu smrt. Přál si jí ve chvíli, kdy babička ležela bezmocná na nemocničním lůžku, utlumená prášky, bez chuti zkusit bojovat.

Nikdy v životě jsem neprožil takový smutek, jako když děda zemřel. Ochutnal jsem smrt, kterou jsem si vlivem okolností přál i když jsem věděl, že mě to bude bolet...

Autor: Karel Kopeček | čtvrtek 11.9.2008 14:50 | karma článku: 27.38 | přečteno: 1349x

Další články blogera

Tato rubrika neobsahuje žádné články...

Další články z rubriky Osobní

Karel Ábelovský

Opravdu divné století

... nevím co moudrého napsat, nic moudrého mne totiž nenapadá - jsem jen plný pochopení, lásky a tolerance, chcete-li empatie ... a jen velký smutek zůstává v mých očích. Smutek nad naší společností, aby bylo jasno.

21.11.2017 v 15:20 | Karma článku: 7.23 | Přečteno: 172 | Diskuse

Iva Votočková

Čeští skeptikové bezdomovce na kávu nezvou

Na facebooku jsem narazila na hezký příspěvek. Autor příspěvku se v něm lidí ptá, zda by zaplatili kávu nebo třeba jídlo navíc. A převypravuje tam následující krátký příběh od Federica Felliniho a Vittoria De Sica.

21.11.2017 v 12:39 | Karma článku: 11.70 | Přečteno: 552 | Diskuse

Jitka Suchánková

Já se snad zhroutím

Přiletím do práce jak vichr. Tedy co mi to jen náledí a můj strach dovolí. Shodím kabát, odkopnu boty a řítím se k počítači, abych ho zapnula. Mezitím z kabelky vytahuji peníze, svačinu a ledovou kávu. Nevadí, že bude prosinec.

21.11.2017 v 8:14 | Karma článku: 9.45 | Přečteno: 370 | Diskuse

Anička Svobodová

Miluji život a podle toho se chovám. Proč ne ?

Čím je člověk starší, tím víc a častěji rekapituluje svůj dosavadní život. A když si uvědomí, že nikdy neví, jak dlouho tady bude, začne si vážit i všedních dnů se spoustou malých radostí, které dřív kolem sebe nestihl vidět.

19.11.2017 v 11:34 | Karma článku: 12.47 | Přečteno: 304 | Diskuse

Jan Jílek

Stav smíření a stav rezignace

Umění je krása a také dřina. David dorazil na vteřinu přesně v 9:30, a netušil jsem, že odejde odpoledne. Probírali jsme scénář filmu od začátku do konce.

19.11.2017 v 1:39 | Karma článku: 14.20 | Přečteno: 448 | Diskuse
Počet článků 5 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 3903
Otec, partner, rybář... Tak to jsem já. :)


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.