Jak se Arleta narodila...
"Karlééé, počkej, ještě nikam nechoď!" Máma křičí z ložnice na tátu. Sama je s těžkým zánětem zubu a překonanou gangrénou doma. "Jenny rodí a já to sama nezvládnu," snažila se přesvědčit hlavu naší rodiny, aby ještě na chvíli pozdržel svůj odchod do práce.
Ano, k porodu svých prvních štěňátek si naše fenka stříbrného trpasličího pudlíka Jenny, nemohla vybrat vhodnější chvíli. Táta stál bezradně, nebo se tak alespoň chvíli tvářil, v předsíni. Byl v obleku, pečlivě uvázanou kravatu. Čekal ho PRVNÍ den v práci. Záleželo mu na tom, chtěl se vytáhnout. Nervózně zhodnotil situaci a... Nebylo vyhnutí. V momentě odhodil tašku, sundal sako, kravatu přehodil přes rameno.
První štěně už je venku, druhé... Třetí! Třetí je Arletka. Táta nasazuje vítězný úsměv. Jako porodník uspěl, uhlídal prvorodičku Jenny a ani si přitom neušpinil bílou košili.
Jak Arletka přežila...
Za tří štěňátek zůstala Arletka nakonec jediná. Andyho a Akima skolil nějaký virus psinky s parvovirózou, který tenkrát, před patnácti lety, řádil v Praze. Arletka měla štěstí. Do potíží se dostala jako poslední. A vakcína, která na to svinstvo zabírala, přišla z Německa za pět minut dvanáct.
Doteď si pamatuju, jak jsem vždycky ráno přišel do obýváku, kde spala máma na gauči a vedle ní v křesle to malé štěně. Jak dlouho to trvalo? Týden, čtrnáct dní? Arluška se z toho ale nakonec dostala. Veterinář spokojeně řekl, že je to snad jediné štěně, které tu epidemii přežilo. A my byli rádi.
Až jednou zazvonil v našem bytě telefon. Volala nějaká paní, jestli ještě máme ta štěňata, že volá na inzerát, že jí umřel pejsek. "Ano, ještě máme jednu fenku. Ale asi nebude chovná, má pod bradou flíček," vysoukala ze sebe máma. Za chvíli telefonát skončil. Ségra začala bulit, po ní začala bulit i máma a během pěti minut volala té paní do Karlových Varů zpět.
Tenkrát se definitivně rozhodlo, že se Arletka stane členem naší domácnosti napořád, a že budeme mít místo jednoho pejska pejsky dva. Tedy fenky.
INTERMEZZO
ŠEL JSEM SI DÁT PANÁKA SLIVOVICE, KTEROU JSEM NAŠEL V PRÁCI V LEDNICI.
Psí časy...
Psí časy jsou v našem podání vlastně hodně příjemný kus života. Kdo má nebo měl pejska, tak rozumí. Jenny a Arleta, ačkoli matka s dcerou, měly úplně jiné povahy. Jenny otevřená, hned se hnala ke každému psovi. Arleta stranou, věčně přikrčená, bázlivá. Ale doma generálka. Jenny jí právě doma ve všem ustupovala. Máma je zkrátka máma.
Ale "holky", jak jsme jim říkaly, si v zásadních věcech uměly krásně vyhovět. Často se směju, jak jsem je pozoroval v nejzadnějším koutě naší zahrady, jak úspěšně simulují soulož. Nejdřív jedna, hop, za chvíli druhá. Vystřídaly se naprosto disciplinovaně.
Posledních pět let se Arletka neměla s kým střídat. Jenny někdo otrávil. Nepomohla ani krevní transfůze od známých, kteří na veterinu přivedli za tímto účelem svého rotvajlera.
Jakoby Arluška ztratila s odchodem Jenny spoustu energie. Vlivem nemoci z dob štěněte postupně oslepla. Poprvé jí přepadla rakovina. Na břiše se jí udělaly nádory velikosti pomeranče. Tehdy vererinář zasáhl. Operace proběhla dobře.
Teď už nebylo jak zasáhnout. Teď už se Arletka chystá na cestu za Jenny a za Kimem (to byl náš první pejsek). Máma s babičkou a ségrou už jsou teď pravděpodobně na cestě na veterinu.
A já u toho brečím jako želva a vím, že s tím nic neudělám. Tak mi promiňte tuhle chvíli nostalgie. Jak říkám, když je mi smutno, tak se z toho zkrátka musím vypsat.
Tak ahoj Arletko...