Vrátil jsem se v tu chvíli o několik měsíců zpátky do doby, kdy jsem zase já přišel o dědečka. Před očima jsem měl jeho skříňku plnou tajemství. Stohy fotografií, stohy notových zápisů (děda býval kdysi trumpetistou v dechovce).
Chtě-nechtě také myslím na poslední dědův den v nemocnici. Dvanáct hodin naděje, dvanáct hodin u nemocničního lůžka zadržujíc slzy, dvanáct hodin zmatku v duši. Proč zmatku v duši? Míchaly se ve mně pocity, které jsem nikdy předtím necítil, které byly nové, překvapivé, šokující. Ale především jsem se s těmi pocity neuměl v danou chvíli vyrovnat.
Pár dní předtím, než babička kamaráda zemřela, jsem s ním mluvil. „Ona se prostě rozhodla umřít. A já, když jí vidím, tak už si přeju to samý. Ona to chce a já chci, aby to proběhlo klidně.“ Nepřekvapilo mě to. Sám jsem totiž zhruba rok a půl zpět cítil to samé.
Jsem duchem opět zhruba rok a půl zpět u nemocničního lůžka. Chvíle naděje. To když jsem u dědy zrovna sám. Snaží se sednout. Pomáhám mu. „Počkej, musíme pomalu, abych se nepoblil. To bysme prohráli.“ Skoro zašeptal a usmál se na mě. To byl on. Sranda v každé situaci, i té nejbeznadějnější. Pak se mi podíval do očí: „Jsme kamarádi, viď...?“ A objal mě. Dodnes netuším, jak jsem tuhle chvíli ustál. „Co to má znamenat? To se se mnou loučí? To nemůže myslet vážně, že se se mnou loučí...!“ Desítky takových otázek mi ve vteřině zaplavily hlavu.
O dvě hodiny později už děda nebyl téměř schopen mluvit. O čtyři hodiny později sotva zvedal ruce (to byl náznak, abychom mu pomohli se posunout na posteli). O šest hodin později už mu zbývaly síly jen na letmý stisk dlaně. O osm hodin později zemřel.
Co se mi honilo v hlavě těch osm hodin od našeho objetí, během kterých jsem minutu po minutě pozoroval, jak mu ubývají síly? Jak moc chce, ale nejde to. Jak se postupně smiřuje, i když to nedá najevo. Přál jsem si, aby zemřel. Přijde vám to kruté? Kdo to neprožil, nepochopí.
Proto jsem chápal kamaráda, když mi svěřil, že si přeje babiččinu smrt. Přál si jí ve chvíli, kdy babička ležela bezmocná na nemocničním lůžku, utlumená prášky, bez chuti zkusit bojovat.
Nikdy v životě jsem neprožil takový smutek, jako když děda zemřel. Ochutnal jsem smrt, kterou jsem si vlivem okolností přál i když jsem věděl, že mě to bude bolet...